Čas nezadržitelně pádí. Před týdnem uplynulo třináct let od našeho výstupu na Shisha Pangmu. Myslím, že jsme po sobě, nejen tehdy, zanechali slušnou stopu v Himálaji. Výstup se nám ve složení Zdeněk Hrubý, Martin Minařík, Petr Mašek a já podařil nejen alpským stylem, ale společně s Miskou jsme my dva v horní, vrcholové části vylezli dosud neprostoupeným kuloárem na vrchol. Variantou, která je prvovýstupem. Krátkou, jen asi tři, možná čtyři sta metrů. Ale znamenalo to lezení až na vrchol osmitisícovky na předních hrotech maček a na zbraních. Po dlouhé a na dlouhou dobu český prvovýstup na osmitisícovce. Nešlo o zcela novou cestu, jen variantu. Pravda, nekřičeli jsme do světa, že jde o světovou bombu, ale jsme na to dodnes hrdí...
Ten rok jsem poprvé vystoupil na dvě himalájské osmitisícovky v jednom roce. Na jaře jsem společně s Martinem Koukalem stál na vrcholu Cho Oyu 8 201 m vysoké. Martin byl tehdy čerstvým mistrem světa v běhu na 50 km volnou technikou a dodnes je jediným člověkem na světě, který v době, kdy vozil olympijské medaile a medaile z MS, zároveň stanul bez kyslíku na osmitisícovce. Chybělo málo a na vrcholu byl s námi i Petr Vavrys. I přesto, že na začátku expedice málem umřel na edém plic. A tak jeho max. dosažená výška 7 700 m je úctyhodný výkon. Co nás to stálo je vidět na fotkách z domova. Otevřená desinfekce venkovních ran i sklenka, flaška s desinfekcí vnitřku. Sám jsem si doma strhal nehty na palcích. Doktorů jsem se bál. Možná mě ten instinkt měl zůstat
Tak naše expedice začala – Martin na vrcholu Cho Oyu a při sestupu, kdy na obzoru je vidět právě Shisha Pangmu, můj podzimní cíl. A tak skončila – lehkou pedikúrou doma. V několika následujících dnech se můžete dozvědět, jak to bylo mezi tím…
Radek