Na úvodní fotce blogu na webu je vidět Martina na vrcholovém hřebeni Shisha Pangmy. Pouhých padesát metrů od nejvyššího vrcholu poslední osmitisícovky, kde ještě Češi nikdy nestanuli na hlavním vrcholu. Martin, Zdeněk, Miska a já jsme to změnili. A to krásným, rychlým, alpským, stylem málo lezenou, těžkou a objektivně nebezpečnou jižní stěnou. A ještě k tomu jsme přidali Miska a já prvovýstup ve vrcholové části. Postava Martina, který společně se Zdenkem vzhůru mířili vrcholovými pláněmi a hřebenem, je vidět těsně u našich stop kudy jsme na předních hrotech a se „zbraněma“ v rukách téměř kolmým terénem vylezli vzhůru my dva. A vůbec nám radost z toho nekalila skutečnost, že jsme tam vylezli vlastně omylem. O nějakých 300 metrů níž jsme oba sólo, nenavázaní vlezli do žlabu s několika skalními prahy. Bylo jasný, že unavení Martin a Zdeněk tudy neprolezou a náš sestup dolu by byl taky hodně nebezpečnej a problematickej. Domluvili jsme se tedy, že budeme pokračovat a sejdeme se až nahoře. Netušili jsme, jak blízko samotnýmu vrcholu nás žlab vyvede! Kluky jsme potkali v okamžiku, když jsme z vrcholu už sestupovali. Obrátili jsme se a společně s nimi jsme nahoru došli ještě jednou. Celá expedice na summitu!!! Fantazie. Pro mě navíc druhý vrchol toho roku. Na jaře jsem společně s Martinem, Koukalem dokázal vystoupit na šestou nejvyšší horu světa Cho Oyu. Nepátral jsem kolik lidí ten rok stanulo na dvou osmitisícovkách. Stejně tak jsme nikdo z nás do světa nekřičeli že jsme vylezli světovou bombu. Jen jsme si v týmu, který jsem začal dávat dohromady po neúspěchu na K2 v r. 2001 vylezli další krásnou horu. Lezení nás všechny bavilo a zcela naplňovalo. Zvlášť to výškové, lezení ve velehorách. Měl jsem za sebou skalní lezení na žule, vápně, písku. Letní i zimní výstupy ve Vysokých Tatrách, Alpách na Ťan Šanu, Pamíru i v Andách. Osmitisícovky mě ale „dostali“. Už v Tibetu se nám začal rodit v hlavách plán na další rok. Ambiciózní, žádné malé cíle. Prvovýstup na Nanga Parbat a následně ihned přesun na K2 a další, pro mě a Misku již třetí pokus o K2. Tentokrát opět „Česenovou cestou“. Pilířem, kterým jsme se na rameno K2, do výšky 8 000 m dostali hned při prvním pokusu v r. 2001. V knize Hory shora 2 se můžete dočíst jak to dopadlo. Nakonec jsme s Miskou lezli jen ve dvou. Martin se od našeho týmu trhnul a začal lézt sám. Ztratil se při sestupu z Annapurny v roce 2009, když neměl sílu na návrat. Se Zdenkem jsme společně na několik expedic ještě vyrazili. Naposledy ve dvou na kombinaci Dhaulagiri – Makalu 2008. Tehdy jsme spolu stáli naposledy společně na vrcholu té první. Při pokusu na Makalu se správně rozhodnul otočit včas a výstup ukončil v osmi tisíci metrech. Škoda, že tu intuici a schopnost ztratil při opakovaném výstupu na GI…
Fotky jsou příběh od opuštění CII ve výšce 7 200 m 9.10. po půlnoci. Návrat z vrcholu až do BC trval tři dny. Na rozdíl od výstupu, kde jsme použili lano jen na zafixování padesátimetrového traverzu a jinak lezli sólo, jsme jeden celý den stěnou slaňovali. Další týden zabralo balení a cesta do barů v Kathmandu. Až tam je konec.
Cílem nesmí být vrchol, cílem je návrat.
Radek

Na jedné z nich najdete všechny tři kopce které jsme tu expedici atakovali. Šestitisícovku, Ledový Zub, sedmitisícovku Pumgpa Ri i osmitisícovou Shisha Pangmu. Krásná akce to byla.
A 6.11. v 18:00 v Sono Brno expedice na Sibiř a Austrálie...